Memory (Část 1.)

7. května 2016 v 13:50 | Memory |  Mé OCs
Konečně pořádně zpracovaný příběh.




Byla jednou jedna bohyně. Říkalo se, že byla velmi mocná a šarmantní. Mávnutím jedné ruky domotala všem vzpomínky, ba i ukradla. A jelikož držela vzpomínky všech stvoření pod svou mocí, říkalo se jí jednoduše Memory. Po jejích sametově bílých ramenou jí splývaly vlasy bílé jako měsíční svit, na konečcích svázaných rolničkami, a se srdci si pohrávala svým dlouhým kočičím ocasem. Nejvyšší z rodu, měřila více než sám král, Chtíč.


Bohyně paměti porušila veškeré zákony a provdala se za člověka. Sama ďábla poprosila o početí dítěte, jelikož člověk nebyl schopný oplodnit boží stvoření. Ale nebylo to zadarmo.
Proklela tím svůj rod...
Tuto pohádku umím nazpaměť. Táta mi ji vyprávěl pokaždé, když jsem nemohla usnout kvůli strachu z těch nočních můr, jež mě pronásledovaly už od malinkata. Ostrá světla, silný náraz a čtyři páry kočičích očí mířené na mě soudíce mne.

Ten sen jsem nenáviděla. Táta mi opakoval, ať si s ním nelámu hlavu, že později pochopím, o co jde a zasměji se and tím. Ale mně moc do smíchu nebylo. V tom snu mě pronásledovaly nejen oči, ale i zničující pocit prázdnoty a únava. Jako kdybych již neměla co dělat na tomto světě.
Avšak dříve či později jsem pochopila, co mi táta naznačoval. Jakou spojitost měl můj sen a pohádka, kterou mi vštipoval do hloubi mé paměti.

Konečně! Mé 18. narozeniny - radost mi plnila plíce a kolovala celým tělem. Konečně jsem si mohla dělat, co se mi zlíbilo. Ostatní holky si už od čtrnácti barvily vlasy, dělaly manikúru, zatímco mně máma nedovolila si ani vyžehlit vlasy. Zírala jsem na sebe do zrcadla. Nikdy jsem neměla moc ráda svůj vzhled. Na základce mi říkali "Hitlerův splněný sen" kvůli mým křišťálově modrým očím a blond kadeřím. Také jsem si vysloužila přezdívku Rusalka, tentokrát díky své až příliš světlé pokožce. Jsem vlastně celkově taková smíšenina. Vím jistě, že děda z otcovy strany bydlí v Americe. A mámu jsem kdysi dávno - tehdy ještě nebyla taková alkoholička a mozek jí fungoval lépe - slyšela říkat cosi o japonských předcích. Dnes ale nebyl čas na depresivní myšlenky. Byl to můj den, jen a jen můj. Cokoli si řeknu, splní se mi to. Teda, nikdy jsem nebyla náročné dítě. Nemyslete si, že mě rodiče každý den rozmazlují. Vždy jsem věděla o špatném finančním stavu naší rodiny, a tak jsem odmítala jakékoli dárky, drahé hry a tak podobné. Vystačila jsem si s vitím věnců z pampelišek a později i hraním si se svým mladším bráškou Thomasem. Neznala jsem žádné populární hry krom těch, o kterých jsem cosi zaslechla ve škole, zato jsem se pomocí knih naučila číst emoce už z pouhého postoje člověka. Přišlo mi to zajímavé. Lidský mozek je zvláštní.
Poupravila jsem si svoje šaty a ještě jednou přečesala vyžehlené vlasy.
"Vypadáš skvěle," ozval se tátův hlas ze dveří, nejspíš jsem přeslechla jeho volání z obýváku.
"Díky!" usmála jsem se na něj. Byl naprostý protiklad mé matky. Chodil upravený, navoněný a blízko u něj jsem se cítila nejbezpečněji. Brýle mu skvěle ladily k jeho oříškovým vlasům, které Thomas po něm zdědil. Rychle jsem přes sebe přehodila koženou bundu a zavěsila se na jeho paži. Měli jsme namířeno do restaurace, kterou jsem jako malá zbožňovala. Borový háj. Nechodili jsme do ní kvůli penězům často, ale kdykoli jsme šli, byla jsem radostí bez sebe. S úsměvem jsem přistoupila k autu, Thomas se už hrnul dopředu.
"Počkat, počkat, mladý muži!" zastavil ho táta. "Vepředu má jet královna!"
"Ale tati!"
"Ne!"
Tak se bratr otočil ke mně. "Tak ať rozhodne ona, když je ta královna!" Ach, jistě. Cítila jsem se, jako kdyby mě prosil na kolenou. Ušklíbla jsem se.
"Klidně ať jede vepředu. Mně je to jedno."
Tak mu s povzdechem táta otevřel dveře. Já se posadila dozadu a ještě si trochu poupravila make-up.
"Ježiš Gemmo, vždyť nejedeme navštívit prezidenta! Přestaň se upravovat!" napomenul mě bráška. Vyplázla jsem na něj jazyk.
"No tak chci vypadat na své narozeniny skvěle! Nech mě být!" Založila jsem si ruce na protest.
Táta se zasmál.
"Ale souhlasím, že se máš přestat upravovat, vypadáš skvěle!"


To byla poslední věta, kterou jsem kdy slyšela od svého otce.
Ostré světlo. Prudký náraz. Hlasité pískání kol a naprostý chaos. Lidé volají přes sebe. Cosi ke mně mluví, avšak já nevnímám. Vidím krev. Vidím těla. Vše kolem mě se točí. Najednou se nacházím v sanitce, deka přehozená přes tělo a obvazy kolem hlavy, rukou a nohou. Zmateně zvednu pohled od svých nohou. Zvláštní - jsem tu úplně sama? Obloha venku se zabarvila do ruda.
Rolničky.
Otočím se doprava, za zdrojem toho zvuku. Stojí tam. Vysoká postava lemovaná černými šaty. Vlasy jako mlíko a oči zlaté jako kočičí. Vykulila jsem oči. To jsem v kómatu? Štípla jsem se - nic. Nezdálo se mi to. Stála přede mnou ta šarmantní bohyně. A opravdu, byla nádherná. Majestátní.

Nevšimla jsem si, jak moc jsem na ni zírala. Pomalu ke mně natahovala ruku.
"Čas se krátí," vyslovila pomalu a něžně. Otevřela jsem ústa, nachystána na ni vysypat milion otázek, avšak jakmile se dotkla mých rukou, zmizela. Místo ní tam seděl doktor a kontroloval mi rány. Venku byla opět modrá obloha. 'Čas se krátí?' Co tím myslela? Zmátla mě tím ještě víc, než-li by mi pomohla. Z myšlenek mě však vytrhl jeden fakt.
"Kde...." Polkla jsem. "Kde je můj táta?" Mé srdce napjatě bilo. Žaludek se mi stahoval. Doktor na mě pohlédl se smutkem v očích.
"Váš otec je mrtev."
Lži. Srdce se mi ponořilo hlouběji, než do samotného pekla. Ten jeho... výraz. Ten jeho smutný výraz. Je to lež. Neví, jak se cítím. Nemá tušení, jak moc to bolí. Po tváři mi stekla horká slza. Chtěla jsem na něj křičet z plných plic, ale ztratila jsem řeč. Chtěla jsem obejmout tu nejdražší osobu, kterou jsem měla, ale tu jsem také ztratila.
"Co můj bratr?!" vykopla jsem ze sebe. "Je můj bratr v pořádku?! KDE JE?!" V duši jsem se modlila. Prosím, Bože, nech mi aspoň jednu osobu. Prosím, Bože, neber mi všechny. Prosím, Bože, dám ti cokoliv, jen mi nech aspoň někoho!!
"Váš bratr je v kritickém stavu. Selhává mu srdce a bude potřebovat transplantaci, pokud se do 24 hodin někdo najde, je velká pravděpodobnost, že ho dokážeme zachránit." Tato slova se mi zařezala do mysli hlouběji než kterýkoli nůž.
Celé odpoledne uběhlo až hrůzně rychle. Seděla jsem v nemocničním pokoji a poslouchala pípání monitoru. Jediné, co mi zbylo, bezvládně leželo na posteli přede mnou. Oříškové vlasy. Normálně voněly po citronovém šamponu, ale nyní nosily trpkou vůni krve, jež mě všude pronásledovala a hltala mou bezmoc.
Rolničky.
"Jsi připravená?" Neváhala jsem a pokývla hlavou. Již vím, co dělat. Nemohu jen tak sedět a sledovat, jak můj bratr umírá.
Do pokoje vešel doktor. "Je mi líto, ale nemohli jsme najít dobrovol-"
"Vemte si moje srdce," prohlásila jsem odvážným hlasem, i přestože se mi třásla kolena. Doktor na mě vykulil oči překvapením.
"Jste... jste si jistá?"
"Ano. Dnes je mi 18, takže se můžu rozhodovat za sebe. Dejte mu mé srdce a sdělte mu, ať se o něj dobře stará."
Odvedli mě na sál. Píchli mi injekci.
A já přivítala smrt s otevřenou náručí. Pevně mne uchopila do svých svárů a s každým dotekem odebírala můj cit, nahrazujíc ho prázdným chladem.
Rozhlédla jsem se. Čtvero kočičích očí.

----
To je vše, na co se nyní zmůžu. Odvykla jsem si psát příběhy, takže to jde pomalu a já jsem naprosto unavená z nedostatku spánku.
Avšak doufám, že se vám líbí. x3
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 STIAK STIAK | E-mail | Web | 12. května 2016 v 22:21 | Reagovat

OHH YES, OHH FUCK YES.
Furt si pamatuju na tu první verzi (taky proto, že jsem si ji znova nedávno četla XD)
A TOHLE JE-
Ještě víc awesome :‘33
I want more babe! I - WANT - MORE!

Mimo to, už jsem se ti zmiňovala, jak moc zbožňuji tvý obrázky? :D
Ne, fakt,... Jak může bejt někdo tak dobrej? :D
Já vždycky, když se o něco pokusím, tak to skončí tak, že se přesouvám zpátky k papíru a tužce, KRESLENÍ NA PC/MOBILU JE TAK FUCKIN HAAAAARD ;^; ((a tablet mám rozbitej... XD))

Pohni, pokračuj, i want more senpai :'3

2 Memory Memory | Web | 15. května 2016 v 14:14 | Reagovat

Boha to ne, první verzi jsem psala ve 13/12 letech a je to hrozná slátanina, proto jsem si řekla, že Mem si zaslouží víc XD Ale děkuji! Už se vrhám na druhou část >:3
A opět děkuji moc ;<; Chodím už 2. rokem do kreslení, takže i přestože jsem stále hroznej noobík, je tam určité zlepšení :'D A jsem si jistá, že ty se taky hrozně zlepšíš časem ^v^
Takže ještě jednou děkuji, jdu na to. :'D

3 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 15. května 2016 v 21:25 | Reagovat

OH MY .... U všech Slenderů! To je ale boží! Rychle potřebuji další!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama